Zdá se, že obrazy květin mohou jen stěží vznikat jinak, než silným emotivním nárazem vzniklým pod tlakem okouzlení na bytosti, jimž jsou pak něčím víc než inspirací. Obdiv k neomezené bohatosti rostlinné říše, pochopený jako vyvážený vztah ojedinělostí a odlišností vůči nekonečnému násobení téhož, se může proměnit ve stálý zdroj vyhraněnosti a čistoty výtvarné řeči a stát se vyhledávaným tvořivým vlivem. Jeho prostřednictvím je možné směle přecházet hranice času, zemí a kultur. Vždyť zobrazování květin se prosadilo ve všech obdobích světových výtvarných dějin s vzjímkou žité současnosti, které je námět obestřený takovouto laskavou poezií nahony vzdálen. O to výlučněji vyniká integrovaná snaha Zuzany Cilkové , v jejímž malířském projevu se soustředěně usadily květiny, dnes se dá říct, že natrvalo.

Jejich exploze, tak je maluje, tvoří soubory s motivy obměnujícími přesné kompozice, jež mají svou osobitou stavbu a konstrukci, svůj rytmus, lineární a tvárně plošný. Obdiv ke křehkosti, kterou disponují a k barvám, které prostřednictvím světla vyzařují by mohly být samy o sobě podnětem k řadě básnických metafor rostlinné skutečnosti. Těch se však ona nedopouští. Naopak, trvá na realitě, kterou se snaží poeticky uchopit. Budeme-li i nadále v tomto duchu a smyslu sledovat vnitřní souvislosti obrazů Zuzany Cilkové, napadnou nás otázky, jakými cestami k nim dospěla a čím vlastně ji zlákalo toto příbuzenství nesené přes prostor a čas.

"Kdo zvykl se dívat nikoliv jen se zájmem obvyklým, více sentimentálním, nýbrž pojímati zjev květin bystrým okem odkryvatele, ten vycítí, jak v něm utvrzuje sílu úsudku o všem tom, co zove se barvou umění" píše biolog a estetik Alfred Lichtwerk, ředitel hamburské Umělecké síně, ve spisku, který pod názvem O kultu květin přeložil Bohumil Markalous (Jaromír John) ve válečném roce 1916 pro pražské Lichtwerkovo nakladatelství. Ač neopatřen jedinou ilustrací, měl spisek přespět k "vědomé libosti z estetické krásy květin, jako jedné z nejdůležitějších východisek umělecké výchovy jedincovi", ale také k rozvoji užití a upravy květin ve společenských prostorách i domácnostech.

Girlandy, věnce, koše květin, květiny ve vázách, květiny jednotlivé a volně položené, květiny vytvořené kresbou, kvašem, akvarelem nebo olejem podle přírody, avšak s konkrétní kompoziční reflexí, procházejí dějinami malířství. Střídal a měnil je sled velkých uměleckých slohů a v jejich rámci osobní záliby a vkus nebo naopak byly trvalými nositelkami nejrůznějších symbolů společenských a náboženských. Takové vybavují se nám v mysli, jak jsme je, zobrazované nepojmenovanými tvůrci, uvykli vídat - symbolickou křesťanskou lilii, mystický egyptský lotos, byzantské sasanky, břečťany a kosatce. Jindy se nám propojují s obrazy starých mistrů - Hanse Holbeina ml. karafiáty ve váze na podobizně kupce Grisse, volné růže a tulipány Holanďanů Daniela Segherse nebo Jeana Kessela, květiny ve vázách, výklencích nebo projektované do výhledů Ambroise Bosschaerta st. nebo Rolanda Savery například. A co třeba záplava květů na Rubensově Madonně s věnci? A to jsme nejmenovali žádného z čechů. Josefa Navrátila, akvarelový soubor Mánesových Květin a květin z obrazů jeho sestry Amálie, Luďka Marolda, Antonína Slavíčka nebo malíře Jana Hirschleye, který zasvětil květinám celou svou tvorbu. Vznikla by celá dlouhá řada jmen tvůrců, kteří vytvářeli květiny se svěží naivností, se silným malířským nábojem, volně pohozené, obřadně uspořádané nebo převedené v rafinované aranžérství, tak, jak určoval módní trend. O malbách moderních malířů, souvisejících s uchopením světla a prostoru nemluvě, tam naše stopa nevede.

První - byť jistě ne poprvé položená otázka - se týká uměleckých začátků Zuzany Cilkové. Ovlivnil ji již otcův mnohostranný smysl pro tvořivou činnost. Profesionální optik a laický, avšak zručný řezbář zasvětil svou dceru do objevování oněch světů, v nichž nikoliv pouze invence, ale usilovná výtvarná snaha podpořena technickou nadvládou ovlivňuje výsledek. Zuzanka, téměř ještě dítě, opustila rodinné zázemí a odešla studovat Střední uměleckoprůmyslovou školu pro zpracování drahých kovů a kamenů do nedalekého Turnova, obor uměleckého rytí kovů, kde okusila na vlastní kůži tuto snadno vyřčenou a nesnadně vykonávanou objektivnost. Jemná, až filigránská práce, se kterou byla nucena přistupovat k vytváření drobných sochařských artefaktů -plaket a medailí- u nichž je úspěch celku závislý na zvládnutí detailů, vedla ji k soustředěnosti a k trpělivosti, k přesnosti, při níž nelze nic uspěchat. O víkendech, o svátcích a o prázdninách se vracela domů, avšak ne vždy do trutnovského domu ale do půvabného Podkrkonoší, kde mezi Babiččiným údolím a krajem bratří Čapků(Havlovicemi i se svým vodníkem, jak sam říká) se nachází rozlehlá rodinná usedlost. Patrně zde někde dozrálo pokušení dát svému výtvarnému úsilí povnější směr, tudy vede cesta, k níž se, již jako provdaná do Prahy, navrátila zpět do krajin dětsví. Odtud si nese jasně definovaný obsah svých obraz, který se jí se zráním daří stále přesněji zachycovat.

A protože květiny nejen maluje, ale také pěstuje spolu se stromy v rozlehlém sadě, a kromě okouzlení zakouší také velmi tvrdou práci, podává o nich svědectví nezkreslené rutinou. Svět viděný pohledem nezcizeným, neodvozeným, čistým, svět květinami zcela zabydlený. Na jejich obrazech jich nalezneme shluky, v nichž není nahoře a dole, které tvoří nejrůynější druhy hýřící barvami. Přinášejí a probouzejí v nás radost, evokují něco, co jsme všichni někdy viděli a prožili, něco, co důvěrně známe a co si rádi připomínáme, snad onu prostou samozřejmost, která je přírodě vlastní.